Willkommen an Bord - Březen 2024

[stenmeller]

CANCUN

Lety do mexického Cancunu jsou vždy velká radost. Cancun jsou takové Baleáry pro pokročilé, celoroční kombinace Mallorcy a Ibizy. Nekonečná zábava, party, drogy, úžeh, sombrero, rodinná dovolená, guacamole, průjem, tequilla a mladé Němky hledající milence na deset dní. Tento kouzelný mix se vám většinou sejde na palubě, přičemž v kombinaci se šestihodinovým časovým posunem, jedenáctihodinovým letem, plně obsazenou kabinou a pobytem v destinaci o délce pouhých čtyřiadvaceti hodin, máte o zábavu postaráno.

Palubní posádka je devítičlenným mixem těch, kterým byl tento trip přidělen násilím a těch, co byli před okamžikem vytaženi ze stand-by. Fakt, že jsem na tomto letu služebně čtvrtý nejstarší, je dostatečný důvod k předčasným obavám. Služebně starší už je jen naše vedoucí kabiny Emel a dvě kolegyně Nora a Alina, které si proaktivně vybírají pozice 4L a 4R v zadní galley. Pro Emel jde o její první let v roli pursera a Nora s Alinou si o tento trip dobrovolně zažádaly. Ano, někteří z nás létají do Cancunu dobrovolně. Důvody jsou pochopitelné - slušná provize z palubního prodeje duty-free (na letech do/z Cancunu se toho hodně prodá), vysoký počet nalétaných hodin v poměrně krátkém čase (jedenáct hodin tam a zpátky) a minimální layover trvající 24 hodin, což je příjemné zejména pro ty, kteří mají doma rodinu a děti. Hotel v Cancunu je navíc all-inclusive, takže ušetříte nějaký ten peníz na dietách. Já si okamžitě beru pozici 2R v premium economy. Dnes nemám chuť na nic jiného. Economy je na trase do Mexika vždy peklo a v businessu se mi nechce pracovat s přidrzlým Polákem Pawlem, který je sice služebně nejmladší, ale pozice v business class mu byla přidělena automaticky, protože se jedná o jeho Beurteilungsflug (každý rok musíme všichni absolvovat několik hodnotících letů, kde se posuzuje náš výkon na bázi několika různých faktorů). Dnes budu pracovat společně s Julií, která se mnou byla o Vánocích v Seattlu. Devatenáctiletý holčina z Frankfurtu, úžasná, krásná, zábavná a pracovitá, během pobytu vždy připravená podniknout jakoukoliv špatnost. Jsem rád, že to takhle vyšlo, protože díky ní nebude tento trip určitě zase tak špatný. Upřímně byla Julia taky jediný důvod, proč jsem si tento let nesnažil za každou cenu s někým vyměnit. V business class máme ještě jednu studentku psychologie, jejíž děda pocházel ze Sudet, v economy pracují s Alinou a Norou nějaké dvě dívky, které mi v paměti moc neutkvěly. V kokpitu tentokrát sedí čtyři pánové; kapitán, senior first officer z Rakouska, first officer a osmadvacetiletý Lukas, FO v zácviku. S Julií jsme se shodli, že za hřích by stáli všichni čtyři.

Demografické složení cestujících je jedna veliká mozaika a sociologické okénko. Lidi z celého světa, zájezd lotyšských důchodců, předopilá ruská dáma ve společnosti řeckého manžela, dva Japonci, kteří ráno přiletěli z Tokia, mladí, staří, dlouzí, širocí, bystrozrací, lidi s handicapem i ti zdravý, vlasy s modrým přelivem, bohatí, ale i ti, kteří na tuto dovolenou šetřili celý život. Do Cancunu létá všechno! To všechno je naředěno rodinami s dětmi a jedinci s chřipkou, kteří za dva týdny absolvují zpáteční cestu s průjmem. Bledé milovnice pláží a nočních klubů nahodí intenzivní rudý nátěr, rozbouření mládenci se budou vracet do Německa se sombrerem na hlavě a exotickou pohlavní nemocí v kalhotech. Alespoň cestující nad padesát let spojuje jedna věc - knižní průvodce poloostrovem Yucatán! Tím jsou vybavení všichni.

Julia stojí u nástupních dveří a tento divoký mix lidí vítá na palubě. Já stojím u protějších dveří a nechám si od ní přeposílat speciální případy.

V rezervačním systému vypozoruji, že máme na palubě dva transferové cestující z Prahy. Těším se. Většinou do Cancunu vozíme Čechů více, ale třeba něco přiletělo i z Vídně a jihu Polska. Čechy jsem schopný poznat jednoduše. Nevím jak je to možné, ale máme kolem sebe specifickou auru. Přiblížím se nenápadně k jednomu pánovi a má analýza opět vychází. Je to Čech! Má s sebou paní, která se mi svěřuje, že jejímu manželovi nedělá létání moc dobře. Strach z létání není nic neobvyklého. Bohužel ho tací většinou řeší zvýšenou konzumací alkoholu. I v tomhle jsem měl pravdu. Když pán o dvanáct hodin později opouštěl letadlo, motal se a z úst mu táhl zápach alkoholu.

Ale vraťme se ještě o dvanáct hodin zpět. Boarding je v plném proudu a já teď řeším jinou specialitku. Cestovní kancelář zarezervovala jednomu německému páru konkrétní sedadla za poplatek. Nejprve jsem si myslel, že se jedná o matku se synem, ale vypadlo z nich, že je to manžel a manželka. Problém byl v tom, že si oba mysleli, že si zabookovali sedadlo s větším prostorem pro nohy. Když dorazili na místo, zjistili, že jejich zarezervovaná sedadla žádné extra místo nenabízí. To samé zjistil i švédský pár z ekonomky, který si u jiné cestovní kanceláře cíleně vybral sedadlo s rozšířeným prostorem pro nohy, jelikož dáma měla těžce poraněnou nohu.

Jelikož jsem s nějakou tou katastrofou počítal, nenechal jsem se vyvést z míry. V obou případech jsem si vyžádal doklad o zaplacení. Bohužel částka byla příliš nízká na to, aby jim její zaplacení zajistilo sezení na XL seats. Volám vedoucí kabiny a vysvětluji jí, že tu mám komplikovanou situaci a čtyři pasažéry, co se mě chystají zabít. Emel mi dává volnou ruku. Tu v tomto případě nepotřebuji. Potřebuji radu. No, omluva na kolenou bude asi to jediné správné řešení. Na víc stejně teď není čas. Omlouvám se, vysvětluji možnost žádosti o odškodnění a slibuji, že se budu snažit ještě nějak situaci vyřešit. Sice nevím jak, ale slibem nezarmoutíš.

Nástup ještě není ani u konce a já už zvládl nasr*t čtyři cestující. S rudým obličejem procházím kabinou a zavírám plné biny. Mému zraku však neuniknou dvě prázdná XL sedadla u východu 3R. Ptám se kolegyně z tohoto úseku, zda tu někdo sedí. Dle seznamu cestujících ne. Okamžitě jí říkám, ať ty dvě sedačky zablokuje, protože tu mám ženu s poraněnou nohou, která potřebuje více prostoru. Volám Emel a ptám se, zda jim mohu sedadla přidělit. Většinou se to dělat nesmí, protože za XL sedačky je nutné zaplatit. Ale Emel nemá náladu na řešení konfliktů a můj nápad schvaluje.

Jdu za švédským párem, vysvětluji situaci a říkám jim, že po startu se budou moci přesunout na XL sedadla. Musí to však udělat až po startu, jelikož na zemi nemůže žena s omezenou mobilitou u východu sedět. V případě evakuace by totiž mohla celý proces zpomalit, dle pravidel smí v řadách u únikových dveří sedět pouze tělesně zdatní jedinci, schopní svižného úprku. To samé bude následovat i před přistáním, kdy budu muset pár přestěhovat opět na jejich původní místo. S podmínkami pár souhlasí a je rád, že jsem pro ně něco našel. Jaká náhoda, že máme na tak plném letu zrovna tato dvě místa volná.

Celou konverzaci slyší i pár německý. Žena sice rozumí, že dáma o berlích má v tomto případě prioritu, ale i ona přeci nevyhodila sto eur za nic. A že před ní je volné sedadlo, takže alespoň její muž by tam přeci mohl sedět. Jenže sedadlo před ní je premium economy. V premium economy máme čtyři volná místa. Jsem už tak vyřízen, že bych jim byl ochotný, pro útěchu vlastní duše, ta sedadla klidně zadarmo nabídnout. Jenže to není tak jednoduché. XL sedadla mi sice prošla, ale dávat někomu bezplatný upgrade mi zcela jistě neprojde. Já bych těm lidem opravdu nesmírně rád vyhověl, ale nemůžu s tím asi nic dělat. Modlím se, aby těch jedenáct hodin rychle uteklo, přičemž se zkouším Emel alespoň na případný upgrade zeptat. Emel nechce mít na svém prvním letu nespokojené hosty a po krátké diskusi mi říká; 'Přesaď oba do premium economy'.
'Dobře. I se servisem?'
'Se vším.'

Dobře. Tohle bych měl z krku. Teď mi zbývá vyřešit sezení. Máme sice volná čtyři místa, ale žádné z nich nenabízí sezení vedle sebe. Julia zavírá dveře a sděluje mi, že pánovi na 14C nefunguje opěrka, takže ho po startu přesadí. Dobře, tohle mi situaci neusnadňuje. Říkám jí, že potřebuju dvě volné sedačky u sebe. Mrkneme se na dění v kabině. Jeden pán má vedle sebe volné místo a jeho dva kamarádi sedí o tři řady dál. Ti mají vedle sebe taky volno. Pánovi tedy nabízím možnost přesazení, což vítá, protože chce sedět u přátel. Super!

Pán ze 14C chce zůstat sedět vedle syna a prý mu ta opěrka zase tolik nevadí. Alternativa navíc nenabízí výhled z okna, což je pro něj prý důležité. V tento okamžik začínám děkovat vesmíru za všechny tyhle krásné náhody, které mi začal přihrávat. Ale teď je čas na start.

Po startu mám rád, když věci fungují jak mají. Automaticky se tak vždy odeberu do galley, odblokuji toalety a začnu s přípravami na servis. Nyní ale nemám čas a jdu přesazovat. Nejprve přestěhuji švédský pár. Přenáším jim zavazadla a ještě jednou vysvětluji, že před přistáním si je opět vyzvednu a přestěhuji zpět na jejich místa. Poté se vydám k páru německému a s úsměvem předávám novinu o upgradu do premium economy. Nestandartní postup, ale proč ne. Naše premium economy sice není nějaká hitparáda, ale spojení slov upgrade a premium se páru očividně líbí. Mohu vám říct, že jejich náladu to zlepšilo o 180 stupňů. Rozzářené oči, výraz malého dítěte před vánočním stromkem, obrovský vděk. Dokonce nabízeli i částečnou úhradu upgradu, ale s Emel jsme se shodli, že to nemá cenu. Celou cestu se oba chovali příkladně a skromně.

Oba přesuny zrealizovány a já se vracím k Julii do kuchyňky, kde jí právě explodoval šumák. V mezičase zvládla vše připravit, rozdat lidem meníčka a křupky. Jsem hrozně rád, že je na ní takový spoleh.

Práci v premium economy mám moc rád, protože malá kabina vám dává vždy prostor pro větší interakci se zákazníkem. Já vykecávání s hosty miluju. Člověk má tak možnost nabídnout mnohem osobnější servis. Za tento let na mě napsali tři zákazníci recenzi, což vždy nesmírně potěší.

V paměti mi utkvěl příjemný pár z Düsseldorfu, kdy pán byl nesmírně fascinován tím na jak malém prostoru jsme s Julií schopni pracovat. Je pravda, že při pohledu na malinkou galley mezi premium economy a business class si takovou otázku nejspíš položí každý. Paní jsem pravidelně doléval bílé víno a pro pána míchal Gin s tonicem.

O pár řad dále seděla čtyřčlenná grupa Ukrajinců. Dopřávali si zejména tvrdý alkohol. Rum nám vysosali kompletně. V premium economy cestuje taky pár Lotyšů. Jen z ranního letu z Rigy přestupovalo 22 lidí. Jsou to nesmírně přátelští lidé. S pasažéry z Baltu mám pravidelně dobrou zkušenost. V poslední řadě potom sedí tři kluci kolem třicítky (jednoho jsme přesadili na začátku letu), kteří nám vypili všechno pivo. Dokonce jsem musel o pár plechovek žebrat v ekonomce. Mají ale dobrou náladu. Dobrou náladu mají i dva pánové v řadě první. Pochází z Mannheimu, oslovují nás křestním jménem a nechávají si pravidelně dolévat whiskey. Oba zvládli vyžahnout tři láhve! Asi si dokážete představit v jakém stavu opouštěli letadlo. Ale zvládli to levou zadní. Je sice pravda, že jsme jim to ke konci trochu ředili (zdravotní pohotovost je to poslední, co na palubě potřebujete), ale zase jsme jim nechtěli moc upírat, jelikož nás oba v první části letu 'uplatili' spropitným a hrozně moc nám děkovali za skvělý servis. Dýško se sice v letadlech moc nedává, ale občas vám nějakou tu bankovku někdo do kapsy strčí. Jsou jistě firmy, kde není přijímání dýšek dovolené, ale u nás se tohle dělat smí. Nejčastěji však cestující s sebou pro nás přináší různé sladkosti. Američani zase rádi rozdávají různé vouchery a dárkové karty.

Krátce po obědě procházím uličkou a dívám se, zda je u všech všechno v pořádku. Občas vezmu nějakou objednávku na koktejl, občas někoho osvobodím od sbírky prázdných plechovek od piva. Najednou mě osloví jakýsi blonďák z economy class. Prý mu jedna má kolegyně slíbila jídlo z premium economy, protože na to z economy má alergii. Jenže už bylo po obědě a on stále nic nedostal. Ptám se Julie, zda to s ní někdo z ekonomické třídy vykomunikoval. Julia o ničem neví. Ptám se po telefonu kolegyň ze zadní galley. Prý o něm ví, ale nikdo mu žádné jídlo od nás nesliboval. Když mu holky nabízely těstoviny, odmítl je.

Alina se u něj staví a já celou situaci nenápadně pozoruji z povzdálí; Alina mu něco říká, poté odejde. Ten chlap chvilku čeká a jakmile mě vidí stát v kabině, zmáčkne call bell. Jdu za ním a ptám se, co se děje. Prý za ním ještě nikdo nepřišel a stále čeká na to jídlo. Má prý hlad.
'Ale vždyť moje kolegyně už u vás byla.'
'Ano, byla. A řekla mi, že mi prý to jídlo donesete vy.'

Jdu k telefonu a volám Alině.
'Co je s tím jídlem? Mám mu ho dát?'
'Co by bylo? Nic. Proč bys mu něco dával?'
'Prý jsi mu řekla, že mu nějaké jídlo od nás přinesu.'
'Co?', ptá se zmateně Alina.
'Ano, tohle mi teď řekl.'
'Ne, říkala jsem mu, že mu můžu dát oběd z economy class. Ten opět odmítl. Řekl, že je to v pořádku a že tedy hlad nemá.'
'Ale on má prý nějakou alergii.'
'O žádné alergii nic neříkal.'

Nakonec jsme za pánem dorazili oba a zdvořile se ho zeptali, jestli si z nás nedělá náhodou pr*el. Lhal nám a jeho jediný cíl bylo od nás vyžebrat lepší jídlo. Ano, máme většinou v premium economy nějaké zbytky, ty mu rozhodně dávat nebudu. Nakonec skončil s běžnými těstovinami z economy class. Dojedl je a na žádnou alergii neumřel. Tu si evidentně vymyslel, protože jí při našem skupinovém rozhovoru popřel. Odhadem pětatřicetiletý chlap z nás zvládl udělat dva de*ily. To vše kvůli jídlu. Chování na úrovni mateřské školky.

V Cancunu přistáváme večer. Venku je takové dusno, že se mi košile začne okamžitě lepit k tělu. Zítra večer letíme zpět. Layover nepotrvá ani 22 hodin.

V hotelu jdeme všichni společně na večeři. Nad jídlem děláme takový neformální debriefing. Cestující vyplenili celý bar. Nezbyl jediný mililitr rumu, Coly, Whiskey, Ginu, tonicu, rajčatového džusu nebo vodky. Plechovky piva postupně docházely už takové dvě hodiny před přistáním. Holky vzádu zabavily dve flašky přineseného alkoholu. Toť Cancun, kde party začíná už v letadle.

V Cancunu jsme ubytováni v typickém all-inclusive resortu. Obrovská zahrada s bohatou florou a uřvanou faunou, bungalowy, několik bazénů, přímý přístup na pláž a slušný výběr restaurací.

Druhý den trávím s Julií čas u vody. Nic speciálního. Jen slunce, drby a nealkoholické koktejly. Říkejme tomu klid před bouří, protože bouří zpáteční let opravdu byl.

Briefing jsme zahájili už v hotelové lobby. Vypotil jsem během něj asi pět litrů potu, protože prostor recepce byl prakticky venkovní, neizolovaný a nedal se tak ani pořádně klimatizovat. Let je plný a to tím způsobem, že máme jen jedno volné místo. V kabině máme třikrát wheelchair, šest infantů a v premium economy dokonce jednu nevidomou cestující.

Cesta na letiště trvá přibližně 45 minut.

Bording je jednou velikou záplavou sombrer a rudých obličejů. Bez ohledu na to, zda červený tón ve tváři způsobilo slunce nebo alkohol, zdraví nás všichni Němci pozdravem '¡Hola!'.

Jeden takový starší pán se sombrerem na hlavě a dobrou náladou se mě ptá, zda mohu zařídit to, aby vedle něho sedělo nějaké mladé a sympatické děvče. To sice osobně zařídit nemohu, ale pán měl očividně šěstí. Jen ta mladá žena z toho neměla takovou radost jako on.

Vezeme s sebou taky hodně Francouzů. Ze země galského kohouta pochází i nevidomá cestující. Ta má s sebou asistentku, která naštěstí mluví anglicky. Před odletem je musím obeznámit s bezpečnostními procedurami. Bezpečnostní instrukce sice přehráváme na videu, ale máme k dispozici i takzvané demo kity, vybavené kyslíkovou maskou, plovací vestou a dalšími hračkami. Přináším s sebou jeden takový demo kit a nevidomé ženě zkrz naší prostřednici jednotlivé náčiní popisuji. Ta si ho také může osahat, aby případne věděla, co a jak. Vezmu jí za zápěstí a ukazuji v jaké výšce se přibližně nalézá aktivovaná kyslíková maska. Nechám jí osahat si plovací vestu, aby věděla, kam sáhnout pro píšťalu. Také je nutné zeptat se jak silnou formou slepoty paní trpí. Člověk si musí dávat pozor na užívané výrazy, protože slova jako 'podívejte se' asi nevidomým osobám moc neříkají a dokonce by je mohla urazit.

Po vzletu otevírám láhev šumivého vína a říznu se. Super. Za pár vteřin mám zahájit servis a z mé ruky teď teče krev. Julia mi jde shánět náplast. Mezitím zvoní call bell. Jdu tam a ptám se, co se děje. Skupině Rusů nefungují ve čtrnácté řadě monitory. Krása. Volám Emel, zda může celou čtrnáctku restartovat. Ta provádí restart. Jenže ten nevyšel. Z druhé strany nefunguje také jednomu páru monitor. Dáma v pvní řadě premium economy je také bezradná. Na stejný problém mě upozorní i švýcarský pár, když jim servíruji aperitiv. Dohromady mám v premium economy deset nefunkčních monitorů. Podotýkám, že se právě plavíme vzduchem v letadle, kde nefunguje jedna toaleta, dvě touby a dvě kafemašiny.

Když tedy nefunguje reset dálkový, mohl by pomoci reset mechanický. Bohužel i ten u všech přístrojů selhává. Z economy mezitím hlásí, že monitory nefungují u všech sedadel v celé prostřední řadě. Na čase je vytáhnout takovou speciální vidličku. Vidlička je něco jako taková ta jehlička, kterou otevíráme smartphony. Vidlička se zasune do horní části monitoru a ten se pak dá kompletně z opěrky sedadla vytáhnout. Po jeho zpětném vtlačení dojde ke kompletnímu restartování systému. Je to taková poslední šance. Proto jdu ke každému postiženému sedadlu a všem to tam pořádně vrazím. Ale ani to nepomáhá. Zhošťuje se mě lehká panika. Zejména těm Rusům dochází trpělivost. Budu je muset opít. Ale opít Rusáka se tak lehce nedá. Mezitím Julia sama ukončuje servis aperitivu a připravuje naší kuchyňku na servis večeře.

V ten okamžik mě volá do kokpitu kapitán. Jdu do kokpitu, přestože mám u nás tunu práce. V kokpitu mu celou situaci popisuji a on se rozhodne provést kompetní restart systému. Jenže tím tak vyhodí pojistky i v palubních kuchyňkách, což je během servisu celkem nepraktické. Musíme tedy nejprve dokončit servis.

S Julií podáváme večeři. Ona odvedla dobrých 90 % všech mých přípavných prácí, protože já musel ještě evidovat jednotlivé monitory a vysvětlovat každému jak se připojit ke SkyConnect. Holky z ekonomky jsou z toho všeho docela bezradné. Ale úkol zní jasně. Nejprve večeře, potom zábava. Emel mezitím prohrabuje manuály.

Po večeři zahajuje kokpit centrální restart. Vypnou se všechny obrazovky v letadle. Po jejich nahození ale stále ty samé nefungují. Je to příšerný. Projíždím kabinou s duty free a neustále řeším nějakou ztížnost ohledně monitoru. Dokonce i ten nepříjemný chlap z business class, který byl svou ženou donucen koupit od mne šest parfémů, nebyl takovou duševní výzvou jako dobrá stovka zábavychtivých cestujících z economy a premium eco.

Je to vážně šílené být uvězněn v letadle, kde nic nefunguje, vy máte plno a k tomu absolutně žádnou moc něco změnit. Kokpit tedy informuje pozemní techniky. Mám chuť oznámit zbytku posádky, že jsem právě podal výpověď, zamknout se na záchodě a až do přistání brečet.

Do toho všeho si Ruska ztěžuje, že se jí automaticky sklápí sedadlo. Prý je to ještě horší, než fakt, že si nemůže pustit film. Naštěstí v sobě přeci jen nějakou tu kapku soucitu měla a tak vždy začala větu slovy; 'já vím, že vy za to nemůžete'. Nechám jí tedy přesednout na sedadlo před ní - to jediné volné, kde obrazovka taky nefunguje.

V noci se naštěstí spalo a my se jako posádka snažili alkoholem uspat alespoň ten zbytek, který byl ještě vzhůru.

Když Julia odpočívala v crew rest compartmentu, měl jsem hlídku a žvýkal v galley banán. Slyším call bell. Jdu do tmavé kabiny a tam mladá dáma, které se udělalo již včera špatně, má asi chřipku a co má prý dělat. Zdá se, že ani tři roky úmorné pandemie nás nic nenaučily. Tahám tedy z lékárničky Ibuprofen, beru s sebou masku, špunty do uší, teplou deku z business class, uvařím čaj s citrónem a to všechno odnáším na místo činu. Její přítel mě žádá o radu. Co prý má dělat, když má v letadle jeho drahá chřipku. No, co třeba radši vůbec nikam neletět?
Po dlouhém zápasení s technikou se za pomocí pozemní technické podpory daří pilotům znovu vyhodit pojistky a restartovat systém palubní zábavy. Hurá! Až na šest monitorů fungují v celém letadle všechny!

Tak se po probuzení alespoň budou někteří moci podívat na nějaký film. Je mi ale našich cestujících opravdu líto. Jedenáctihodinový let bez IFE musí být šílenost.

Uprostřed noci mi do kuchyňky ještě vletí jakýsi francouzský klučina. Ten jeho strašidelný úsměv by nevygenerovala snad ani umělá inteligence. Pokouším se aktivovat alespoň dvě mozkové buňky a poslouchám, co do mě s takovým zápalem hustí. Musím říct, že dešifrovat silný francouzský akcent se mi v ten okamžik vůbec nedařilo. Nakonec jsem to vzdal a zeptal se, zda by to nemohl zkusit francouzsky. Moje školní francouzština je sice v dezolátním stavu, ale ještě občas něčemu rozumím. Naštěstí mi moje francouzština na úrovni A1 evropského referenčního rámce postačila k tomu, abych pochopil, že chce na památku naší pruhovanou firemní propisku. Tu mám pouze jednu, takže se jdu zeptat dopředu, zda nemají nějakou navíc. Nakonec mu věnuji svojí, trošku opotřebovanou a nakřáplou, propisku. Má neuvěřitelnou radost. Jak málo stačí ke štěstí. Ráno jsem chlapci přinesl ještě amenity kit z premium economy, sušenky a nějaké firemní předměty. Jeho maminka se mohla k smrti uděkovat.

Po přistání se se mnou chlapeček nechal vyfotit a já ho vzal do kokpitu, aby se pozdravil s naším kapitánem. Jelikož mám taky od dětství velkou slabost pro letadla, měl jsem pro něj veliké pochopení.

Na letišti nám ještě kokpit děkuje za příkladné zvládnutí celé situace. Emel mě reportovala mému cabin crew managerovi za podporu, kterou jsem jí během letu poskytl a za pozitivní feedback ze strany pasažérů. Já naopak napsal report na Julii za její nasazení, kterým zachránila naše společné působení v premium economy.

Před cestou na vlak si zajdu s Julií rychle do sámošky pro něco k jídlu. Máme třicet minut čas, protože se stávkuje a S-Bahn na hlavní nádraží ve Frankfurtu jezdí pouze jednou za hodinu. V obchodě potkáváme naše Rusáky z premium eco. Mávají na nás, mají dobrou náladu a děkují za servis. Vidíte, co i přes nefunkční techniku dokáže milý přístup a pár panáků vodky a rumu.


KAPSKÉ MĚSTO

Tento týden jsem měl původně letět do Dominikánské republiky, ale nakonec jsem skončil v republice jihoafrické. To mi vůbec nevadilo, jelikož Cape Town je jednoznačně má nejoblíbenější destinace. Již v lednovém reportu jsem psal, že CPT je také jednou z nejoblíbenější destinací většiny mých kolegů a proto je dost složité lety do tohoto města dostat. Každý měsíc máme možnost si o konkrétní lety žádat, přičemž vaše 'seniorita' hraje v celém procesu poměrně důležitou roli. Jelikož jsem služebně ještě poměrně mladý, musím běžně hledat různé okliky jak se do CPT dostat. V Kapském Městě máme dva druhy pobytů - krátký (33 hodin) a dlouhý (58h), přičemž získat ten delší je s mou senioritou dost namáhavé. Tentokrát jsem ale dostal let do CPT zcela náhodně, jelikož jakýsi Benjamin onemocněl a firma potřebovala sehnat náhradu. O tom všem jsem se dozvěděl ihned po návratu z Cancunu, když jsem s Julií stál na nástupišti a čekal na zpožděný vlak domů.

Je sice pravda, že odlet je pouhé dva dny po návratu z Mexika, což mi trochu zamíchalo plány, ale pro Kapské Město bych udělal cokoliv. Tentokrát navíc s osmapadesátihodinovým pobytem.

Když jsem s touto novinkou obeznámil svého muže, dostal lehkou zástavu srdce, protože mezi Mexikem a Punta Canou jsem měl původně čtyři volné dny, kam on vměstnal dvoudenní služebku v Berlíně. Takhle budeme muset sehnat hlídání pro psa, což není nejjednodušší úkol. Toho jsem se ale ve svém volnu statečně zhostil, hlídání našel a po dvou dnech praní prádla jsem se opět vydal do Frankfurtu.

Jenže společenské klima není v současném Německu úplně ideální a v zemi se neustále stávkuje. Když zrovna nestávkují železničáři, stávkují řidiči autobusů. Když nestávkují oni, tak zase nelétá modro-žlutý koncern. A když už modro-žlutý koncern konečně létá, zapíchne to pozemní personál na letištích. A tak není snad jediný můj pracovní den, kdy by mě jako pendlera nepostihla nějaká ta stávka. Dnes v Düsseldorfu stávkují řidiči městské hromadné dopravy. To znamená, že na hlavák se budu muset přesunout Uberem. Na nádraží mě veze temperamentní Řekyně. Celou cestu nadává, jelikož je celé město ucpané, a já se modlím, abych stihl svůj vlak, který nemá vyjímečně žádné zpoždění. Na nádraží přijíždím včas, můj vlak hlásí dvacet minut zpoždění, což se v Německu snad už ani jako zpoždění neklasifikuje. ICE směr Mnichov odjíždí z nástupiště 14. Přicházím na nástupiště 14, všude kolem chaos a jeden chlap se mě ptá, odkud jede vlak do Cách. 'Nevím, nepracuji pro DB', odpovídám hrdě. Najednou přijíždí vlak a já radši ještě jednou zkontroluji, zda číslo na jízdence souhlasí s tím, které je napsané u dveří soupravy. Nesouhlasí! Stojím u vlaku, který sice jede na letiště Frankfurt (také směr Mnichov), ale měl odjet už před hodinou - má akorát 60 minut zpoždění. Zjišťuji, že můj vláček odjíždí ze šestnáctky a má v ten okamžik už třicetiminutové zpoždění. Na poslední chvíli se ale rozhoduji nastoupit do vlaku, který mám před nosem, protože běžet na šestnáctku se mi vážně nechce a navíc hrozí, že pokud bude mít ten vlak zpoždění ještě delší, nepoletím dnes večer nikam.

Někde v pampě mezi Kolínem a ničím prochází uličkou průvodčí. Sjede můj QR kód, podívá se na mě a začne mi dávat šílenou sodu za to, že sedím ve špatném vlaku. A že on si taky nemůže nahopkat do jakéhokoliv letadla se mu zachce. Nadechnu se, usměji se a pravím; 'Je mi to moc líto'. Na víc jsem se nezmohl, protože mám na sobě uniformu, na prsou jmenovku a crew ID, nemůžu si dovolit teď na někoho vylít svůj vztek a ječet na průvodčího, že jeho zaměstnavatel je snad ta nejméně spolehlivá firma, kterou znám. Navíc nás pozorovalo kompletní osazenstvo vlaku, většinou již tak vystresovaní cestující mířící na letiště FRA, kterým možná dnes večer kvůli opožděnému železničnímu spojení uletí letadlo na vysněnou dovolenou.

Cestu jsem zvládl. Na vlakovém nádraží Flughafen Frankfurt Fernbahnhof procházím kolem letušky modro-žlutého koncernu v uniformě a ušmudlaných teniskách, přičemž se potichu sám sebe ptám, jakým směrem se tahle země vlastně ubírá.

Na přepážce nechávám kolegům z pozemního svůj velký kufr a do briefing roomu si to napochoduji asi dvacet minut před crew check-inem.
Jelikož jsem v briefingové místnosti první, krátím si čas vyplňováním briefing sheetu a také celního on-line formuláře pro jihoafrické úřady, který stejně nikdy nikdo nekontroluje.

Brzy začíná přicházet i zbytek posádky. Liselle, dáma kolem padesátky, původem z Johannesburgu, ale už od jejích dvanácti let žijící v Německu. Je moc milá, má příjemný hlas a pravidelně mě oslovuje 'Schatz' a 'Darling'. Je to ten typ letušky, která se ke všem pasažérům chová jako ke vnoučatům. Liselle je služebně nejstarší a vybírá si pozici 2L. V premium economy s ní dnes bude pracovat zdravotní sestřička Anna. Cestující business class obsluhují sympatická Jessica z Berlína a tyrolské děvče Lea. Já jsem poslán do ekonomky, na pozici, která zbyla: 3L. Na této pozici mám hlavní zodpovědnost za náš 'crew rest compartment', kde všichni během přestávky spíme. No a ve vzduchu trávím většinu času servírováním nápojů. Na druhé straně, 3R, je Berlíňanka Michaela a v zadní kuchyňce pracují dvacetiletá Jana z Mnichova a její berlínský kamarád Alex. Naše vedoucí kabiny překvapivě z Berlína nepochází. Je jí třiatřicetiletá Nora z Frankfurtu a známe se z červnového letu do Los Angeles. Nora je super, má stejný chraplák jako Miley Cyrus a hned na začátku briefingu nám všem dává vědět, že tento layover hodlá trávit sama.

V kokpitu sedí napomádovaný FO Linus, SFO Martin a kapitán Johannes se skvělým smyslem pro humor, bombastickým smíchem a legendárními 'passenger announcements'. Kokpit nám předává základní informace o trase letu, technickém stavu vybavení kabiny a počasí, abychom se připravili na případný divert nebo turbulence. Speciálně v oblasti rovníku nejsou turbulence nic neobvyklého. Pokud jde o divert, ten se v oblastech, kterými prolétáme, zásadně nedoporučuje. Kdo by taky chtěl přistávat v místech jako jsou Mali, Kinshasa nebo jižní Alžírsko, že? Technický stav letadla je o něco lepší, než na letu z CUN. Je to pro mě nesmírně důležitá část briefingu, jelikož do CPT letím přesně tím letadlem, kterým jsem cestoval z CUN. Zdá se, že monitory už někdo opravil a místo dvou kávovarů máme nefunkční už jen jeden.

Jdeme do letadla. U našeho gatu už se shromaždují cestující. Pozemní personál informuje klienty modro-žlutého koncernu, že jejich letadlo odlétá z jiného gatu a my je do CPT nevezmeme. Sice bychom rádi, ale máme beznadějně plno.

Poslední dvě místa dostal můj jihoafrický kolega Gregg a jeho přítel. Gregg je, stejně jako většina Jihoafričanů, nesmírně vřelý chlap. Pracuje jako lékař a ve volném čase u nás létá jako stevard. Dnes mu začíná dovolená a on tak letí navštívit svou rodinu v Kapském Městě. Jelikož má místo v premium economy, bude o něj celou cestu pečovat jeho spoluobčanka Lizelle.

Na palubě, těsně před nástupem cestujících, provádíme bezpečností kontrolu. Já mám na starosti náš crew rest compartment (CRC), kam se na dlouhých cestách chodíme vyspinkat. CRC se nachází v podpalubí. Je tu celkem osm lůžek, každé vybavené matrací, bezpečnostním pásem, ventilem sloužícím ke kontrole cirkulace vzduchu, kyslíkovou maskou, zásuvkou a lampičkou. Před odletem se musí zkontrolovat, zda máme dole veškeré bezpečnostní vybavení pro případ nouze, zda funguje systém hašení požáru a bezpečnostní dveře, na každé lůžko se ještě položí deka, polštářek a prostěradlo. Jenže najednou se u každé postel rozsvítí červená kontrolka 'leave LDMCR'. Sice se mi tohle ještě nikdy nestalo, ale v tomto případě mi nezbývá nic jiného, než podzemní bunkr opustit a nahlásit se kokpitu. To tak učiním a ptám se, co se vlastně stalo. Kokpit hlásí, že museli znovu nakopnout proud a patrně během toho došlo i k přerušení dodávek vzduchu. Tak jsem rád, že jsem se neudusil a jdu se podívat dolů, zda kontrolky zhasly. Nezhasly. Znovu volám kapitánovi. Ten tomu dává pět minut. Za pět minut mám opět sejít dolů a podívat se. Mezitím začíná boarding. Stojíme v polích, takže nástup probíhá po schodech. V mé zóně se schází cestující ze všech směrů. Pár lidí se domnívá, že pokud sedí v řadě 15, bude nejlepší nastoupit zadním vchodem. Z ničeho nic, začne se z crew restu linout nepříjemné pípání. Nevím, co to znamená, ale nikoho to naštěstí moc nevzrušuje. Pískání však není nikdy dobrý signál. Volám do kokpitu. Hlásím, že pískáme a červené kontrolky stále svítí. Mám tomu dát prý dalších pět minut. Začíná mi být jasné, že stroj s touto registrací zařadím na svůj blacklist. Situaci by mi značně usnadnila Michaela, kdyby se nevykecávala s nějakou ženskou uprostřed kabiny a stála na své pozici. Během boardingu totiž musí stát vždy minimálně jeden stevard u východu/páru východů, pro případ, že by nějakého dobrodruha napadlo si vyskočit ven. A já zrovna teď potřebuju, aby Michaela naše východy střežila, protože se musím opět slanit do crew restu, monitorovat tamní situaci a ještě musím třem infantům na palubě rozdat infant kits (dětská plovací vesta + bezpečnostní pás). Naštěstí ze zadní části přichází Jana a péče o infanty se ujímá. Mezitím pípání přestává a kontrolky 'leave LDMCR' konečně zhasínají - můžeme letět.

Servis probíhal bez větších komplikací, monitor nefungoval pouze dvěma pasažérům. Celou cestu mezi severní Itálií a pobřežím Tuniska jsem kabinou procházel s nápojovým vozíkem. Občas mi na pomoc přiběhla i Jana. Během první části servisu rozdávají stevardi ze zadní galley tácy s jídlem a já s Michaelou projíždíme uličkami s vozíkem a nabízíme studené nealkoholické a alkoholické nápoje. Jakmile máme hotovo, posbírají stevardi ze čtyřky špinavé tácy a já s Míšou vjíždíme do kabiny s nabídkou studených nápojů, kávy a čaje.

První servis vypadá asi takto;
'Co Vám mohu nabídnout za nápoj?'
'Kafe!'
'Kávu budeme podávat za deset minut. Mezitím Vám mohu nabídnout něco studeného.'
'Hm, co máte?'
'Vodu, pivo, tonic, víno, džus, colu, Fantu.'
'Jaký máte džus?'
'Rajče, pomeranč, jablko.'
'Nemáte mango?'
'Bohužel ne.'
'Škoda, u Emirates mangový džus nabízí.'
'My bohužel mangový džus nenabízíme.'
'Tak to si dám vodu.'
'Perlivou nebo neperlivou?'
'Neperlivou. A máte alespoň čaj?'

Vzorek konverzace během druhé části servisu vypadá následovně;
'Co Vám mohu nabídnout k pití?'
'Kafe!'
'Mohu Vám ke kávě nabídnout mléko a cukr?'
'Dám si černou kávu.'
'Prosím, zde máte svou kávu.'
'Máte k tomu mlíko?'
Toto si zopakuji ještě stokrát.

Na nočních letech se na palubě často vyskytují jedinci, kteří si s sebou do letadla vezmou dvoulitrovou termosku a domnívají se, že jim jí budu během letu pravidelně doplňovat vodou. Tito lidé většinou cestují v páru s někým, kdo má podobnou úchylku. Často mají tito cestující konkrétní přání. Například, že voda nesmí být příliš studená/teplá, musí být perlivá/neperlivá nebo pro ně musíme dokonce otevřít novou láhev. Občas mi nikdo do ruky vrazí uslintanou petku a myslí si, že mu do ní v kabině naliju jablečný džus. Mám chuť říct; 'Chlape, tady to nefunguje tak, že když dojde jablečňák, přistaneme v Bamaku, já v nejbližším obchodě nakoupím džus a potom se zase všichni společně vydáme na cestu.'
Samozřejmě, že džus nikdo nedostane. A vodu dostanete jenom tu, kterou mám zrovna při ruce. Máme tu třista lidí, co mají taky žízeň. Voda musí vystačit pro každého z nich.

Vyjídám zbytky jídla donesené z businessu a v duchu si říkám, že někteří dospělí by měli být posláni na převýchovu.

Nora nám posílá rozpis časů odpočinku. Každý dostáváme štědré tři hodiny. Usínám okamžite, protože v kostech stále cítím Cancun a dva dny doma nebyly opravdu dostatečnou dobou pro zotavení.

Někde nad rovníkem se probouzím a následující tři hodiny se vykecávám s Michaelou. Ta se narodila v Bosně a vypráví o tom, jak kdysi s rodiči emigrovali do západního Berlína a jak její rodinu poznamenala válka v Jugoslávii. Nyní má Michaela syna v mém věku, který u nás před třemi lety dokonce pracoval - létal při studiu.

Krátce před příchodem Jany a Alexe musíme přichystat palubní kuchyň na snídaňový servis. Vaří se káva a čaj, ohřívá se jídlo, chystají se vozíky s nápoji a vypisují se dekumenty k předávání, aby nová posádka na zpátečním letu vědela, kde co najde a co všechno nefunguje. Duty free zapečetíme a navíc i zamkneme, což je procedura, která se provádí před přistáním v zemích, kde dochází ke krádežím zboží. Zapečeťuje se i zbylý alkohol a veškeré vybavení, které má nějakou hodnotu. To ale udělá až Alex, těsně před přistáním. Nicméně my mu přepřipravíme a vyplníme všechny papíry.
Většinu cestujících jsme předešlý večer přesvědčili, že zatáhnout rolety bude ten nejlepší nápad, jelikož si tím prodlouží čas spánku. Je pravda, že venku bylo už asi dvě hodiny světlo, ale lidi v zatemněné kabině pořád spali. Teď už ale pár prvních odvážlivců rolety vytahuje a probouzí paprsky slunce zbytek cestujících. Ti se potom mohou kochat krásným výhledem na namibijskou poušť. Nad tou začínáme společně s Alexem a Janou podávat snídani. Krátce po ní přistáváme na letišti Cape Town.

Občas mě mrzí, že máme před přistáním tolik bezpečnostních úkolů a povinností, které nám brání dívat se z okna. Člověk tak často propásne ty nejkrásnější okamžiky. Už si ani nepamatuji, kdy jsem z letadla viděl západ nebo východ slunce.

Na letišti parkujeme vedle Turka. Stojí tu také dva stoje britských aerolinií, Al Bakerův Oryx, švýcarská Protěž a pár místních ocelových ptáků z Johannesburgu. Pasovka je v CPT vždy brnkačka. U výdeje zavazadel se s námi loučí kapitán, který má naplánovaný dvoudenní výlet do malebného městečka Stellenbosch (návštěvu vřele doporučuji) a s námi se tak sejde teprve v den odletu. Se zbytkem posádky jedeme do hotelu. Alex a Jana jsou v Kapském Městě poprvé a mají vlastní program. Nora chce mít svůj klid, Lizelle si chce také užít layover o samotě a zbylá čtveřice dam a kokpit jedou zítra chlastat do Franschhoeku. Já mám v Kapském Městě přátelé, kteří se do této magické části planety před pár lety odstěhovali z Německa. Ti sice zítra odjíždí na konferenci do Johannesburgu, ale na mě si ještě dnes večer čas našli.

Do večera si lížu rány v posteli, protože dát si dvanáctihodinový let pouhé dva dny po příletu z Cancunu je opravdu fyzicky náročné. Večer se setkávám s kamarády v etiopské restauraci kousek od hotelu.

Druhý den mám celý volný. Rozhodnu se ho strávit ve čtvrti Bloubergstrand, kde se rozprostírá stejnojmenná pláž s výhledem na Stolovou horu. Procházím si místa, která jsem tu před dvěma lety navštívil s manželem, což mi pomáhá odbourávat stesk po něm. V Bloubergstrand zůstávám až do večera, aby mi neunikl překrásný západ slunce. Vše plánuji spontánně, protože mi byl tento trip přidělen dost nečekaně.
V den odletu si dávám dobrý brunch v bistru Jarryds v Sea Pointu a v místním Woolworthu nakupuji jídlo pro našeho psa. V JAR trávíme s manželem každý rok dovolenou a není na světě místo, kde bych se cítil lépe. Z této země odlétám vždy s těžkým srdcem.

Zpáteční cesta vypádá nadějně, dle informací z kokpitu má vše fungovat a dle údajů z rezervačního systému máme plno. Bereme s sebou i pár cestujících dnes stávkujícího modro-žlutého jeřába. Tentokrát stávkují letušky. Máme plno a do toho všeho s námi ještě mají letět dva zaměstnanci z rodinami. Jeden stevard s přítelem a jeden kapitán se ženou a batoletem. Stevard se jmenuje Sebastian a známe se ze sociálních sítí, nikdy jsme však spolu neletěli. Kapitána neznám. Díky plně vybookované kabině se oba modlí, aby se pro ně a jejich příbuzné nějaká místa našla. Nakonec to pozemní personál nějak poslepuje, pilota se ženou a batoletem posadí do premium economy, Sebastianův přítel dostane sedadlo v ekonomce a Sebastian se bude muset spokojit s jump seatem. Ty máme volné dva.

Jakmile jsem se dozvěděl, že máme na palubě dva kolegy, protočil jsem oči. Není totiž nic horšího, než mít na palubě kolegy v civilu. Jsou to jedni z nejméně ohleduplných pasažérů, přičemž Sebastian s blonďatým kapitánem (říkejme mu Geert, protože měl stejné vlasy jako Geert Wilders) toto jen potvrdili.

Probíhá boarding a kdo mi postává v uličce tak nesmyslně, že lidem kolem brání v průchodu? Sebastian. Kdo stojí v uličce, kdykoliv potřebuju projet s vozíkem? Sebastian. Kdo sedí v galley, prohlíží si fotky z dovolené a má při tom natažené nohy tak, že o ně všichni moji kolegové a já zakopáváme? Hádejte. Sebastian byl taky jedním z těch, co nad přítelovou hlavou neustále něco hrabal v přihrádce a nikdy jí poté nezavřel. Jelikož byl bin nacpaný zavazadly a láhvemi vína, stačil by sebemenší otřes a někomu to všechno přistane na hlavě. Jedním slovem deb*l. Když to udělá cestující, okay, ale že mi tohle bude dělat kolega? Ráno servírujeme snídani, já procházím uličkou s nápojovým vozíkem a na rameno mi někdo zaklepe, že potřebuje projít. Jsem uprostřed kabiny, takže to mám všude daleko. Otočím se a zjistím, že je to Sebastian, který svému drahému nese snídani z businessu. Krásné. Musím teď opravdu celý ten vozík táhnout osm řad nazpět, abych ti uvolnil místo? Ano.

V noci si k nám přichází postěžovat Lizelle, že se Geert chová jako ten největší 'Arschloch' (překlad si dohledejte sami). S Wildersem jsem přišel do přímého kontaktu až dvacet minut před přistáním. Dvacet! To je doopravdy přesně ta část cesty, kdy máte nejvíc stresu. Procházím sice opačnou uličkou, ale Geert na mě přesto huláká, že chce banán a že o něj kolegyni žádal už dvakrát. Jelikož mu z opačné strany kabiny moc dobře nerozumím, jdu za ním a zeptám se znovu, co chce. Prý mu mám z crew boxu(!) vydat banán pro jeho dítě. Crew box je přihrádka, kam catering nakládá pro posádku různé svačiny. Vždy se tam dá vylovit nějaký sendvič, ovoce nebo Nutella. Normálně banány nemáme na palubě k dispozici, ale ta drzost, že mi Wilders řekne, že mám pro něj sáhnou do crew boxu je dechberoucí. Jdu za Lizelle. Původně mám namířeno do business class, protože jsem tam v noci vyzvedával aspirin pro jednu cestující. Za necelých dvacet minut máme přistávat, já teď musím kvůli aspirinu něco zaevidovat v lékárničče a při průchodu kabinou mě zastaví kolega v civilu, který by snad mohl mít pochopení a vědět, že mou největší starostí teď není jeho pos*aný banán. Lizelle mi říká, že se na něj mám vybodnout. Prý si o banán říkal u ní, ale ona mu odpověděla, že crew box je pro posádku, jemu z něj nic dávat nebude a stravu pro potomka si má zaopatřit sám. Myslím, že srdečná Lizelle by mu něco z crew boxu dala, ale v reakci na jeho chování během letu neměla už na nic náladu. Já jsem banán z crew boxu vylovil, protože mi to bylo jedno. Maminka dítěte byla za něj nesmírně vděčná, ale v uších jsem už cítil, že výrazně klesáme. Každopádně za Geertem seděl pán, který si stěžoval, že ho celou dobu pár s dítětem před ním obtěžoval. Lizelle mi dokonce řekla, že když jsme rolovali v Kapském Městě na vzlet, kapitánovo dítko ještě nemělo ani přidělaný dětský pás. Co mám s tím vším teď dělat? S pánem cestuje dáma, která se ptá, zda stále nemůže dostat malou láhev vody, kterou v premium economy rozdáváme cestujícím před startem. Žádnou už bohužel nemáme. Paní se na mě podívá jako bych jí vtrhnul do domu s kalašnikovem a povraždil jí celou rodinu. Pán přes uličku mi strká do ruky ušmudlané Randy. Že prý mám přispět na naší firemní charitu. Nebylo to v přepočtu ani euro. Za to vážně školku v Keni nepostavíme. S úsměvem mu říkám, že udělá nejlépe, když drobné nahází na frankfurtském letišti do charitativní kasičky. Konečně mohu evidovat aspirin a zaplombovat lékárničku v business class. Podotýkám, že je krátce po páté ranní.

Ve vychladlém Frankfurtu dosedáme v 05:39. Sebastian s přítelem opouští letadlo jako poslední, protože přítel ztratil jeden Airpod. Tak ho tam někde hledali. Abychom mohli dokončit jisté bezpečnostní postupy, je nutné, aby byli všichni cestující pryč. Takže děkujeme pánům za zdržování.
Personál německých letišť navíc 'překvapivě' stávkuje, tudíž většina cestujících vůbec neví jak se dostane domů. Všechny návazné spoje zrušeny. Jasně, do Hamburku se člověk nějak dokodrcá, ale do takového Tallinnu třeba už ne. Na letišti mě zastavuje pár našich cestujících. 'Jak se máme dostat do Vídně?' ptají se. Odkazuji je k přepážce konkurenčního koncernu a doufám, že se dnes zvládnou dostat domů. Alex musí do Berlína vlakem. Michaela odmítá vzít si do Berlína vlak. Místo dalších pěti hodin na cestě si radši nejde ve Frankfurtu hotel. Já nasedám do ICE směrem do Düsseldorfu. Zdá se, že psa zvládnu vyzvednout z hlídání včas. No, bylo to těsné, jelikož náš vlak stál ještě hodinu v pampě. Nakonec jsem psíka vyzvedl. Unavený, s kruhy pod očima a v uniformě. Jet metrem s dvěma kufry, v uniformě a se štěnětem byl opravdu mistrovský kousek. Manžel se z Berlína ten večer domů už nedostal. Musel přeložit let na příští ráno. Děkujeme drazí odboráři.


BARBADOS

Barbados je destinace, kterou v zimních měsících často obsluhujeme v kombinaci s jinými ostrovy v regionu. Říká se tomu 'triangle routes'. V naší firmě máme pro takové lety výraz 'Dreiecksumläufe', někteří kolegové jim pro jejich neoblíbenost hanlivě říkají 'Drecksumläufe'. Já osobně mám 'triangle routes' docela rád. V praxi to vypadá například tak, že letíte z Frankfurtu do Mombasy, zde část cestujících vystoupí/nastoupí a hned poté se letí na ostrov Zanzibar, kde má posádka pár nocí pobyt. Na jeho konci nás pak už čeká jen přímý let z Tanzánie do Německa. V Karibiku stejnou metodu praktikujeme i u již zmíněného Barbadosu, který často kombinujeme se zastávkami na ostrovech Grenada, Tobago nebo Martinique. V únorovém reportu jsem již cestu na Barbados popisoval, tentokrát z pohledu deadhead pasažéra, to všechno s krátkým mezipřistáním v Grenadě + on-duty let z BGI do Německa následující den. Tento měsíc mě však čeká cesta přes francouzský ostrov Martinique, pro změnu jako on-duty crew na cestě tam i zpět.

Celý trip je tentokrát koncipován následovně; nejprve obsloužíme let z Frankfurtu na Martinique, kde všichni cestující vystoupí, letadlo si převezme nová posádka (která přiletěla charterem z Barbadosu) a poté s ním a novými pasažéry odletí zpět do Frankfurtu. Naše posádka mezitím nastoupí do malého turbovrtuláku a nechá se odvézt na Barbados, kde už na nás čeká hotel a tentokrát doufám i připravené pokoje.

Dnešní posádka je docela neslaná nemastná. To mi ale vůbec nevadí, protože mám v plánu trávit layover na Barbadosu sám. Poslední pobyt na tomto ostrově jsem trávil ve společnosti čtyř kolegů/přátel, což bylo sice příjemné, ale nyní je čas na trochu uvolněnější program.

Beru si pozici 4R, na 4L pracuje kolegyně Elisa, kterou crew planning vytáhl ze stand-by. Jelikož catering nevyskládal vaničky s premium economy jídlem do trouby, musí se tohoto úkolu chopit sama Elisa a já jí zastupuji u dveří 4L, kde vítám nastupující pasažéry. Stát u jakýchkoliv nástupních dveří je při boardingu vždy nevděčná práce, protože jste první za kým cestující jdou, pokud mají nějaký problém. Dnes vše probíhá překvapivě hladce, občas vytáhnu svou školní francouzštinu, abych přivítal naše fracouzské hosty, kteří tvoří dobrou čtvrtinu cestujících. Tříčlenná skupinka německých důchodkyň se chce se mnou vyfotit. Po zavření dveří si jedna dáma s ruským akcentem stěžuje, že nemůže sedět vedle toalety, protože se jí z toho zápachu dělá špatně. Bohužel máme plno, jediné volné místo v letadle je to mezi ní a jejím manželem. Jelikož jednají oba velmi slušně, přinesu jí ještě před startem druhou deku, špunty do uší a ujistím jí, že toaletu při každé prohlídce, která se provádí každých 15 minut, řádně vysprejuji.

Let probíhá hladce. To i z toho důvodu, že Elisa, stejně jako já, pravidelně kontroluje manuál pracovních postupů a řídí se jím. Kdyby tohle dělalo více kolegů, nevypadaly by některé výpravy jako zoo.

Devítihodinová plavba nad oblaky je za námi a my konečně přistáváme ve Francii. Musím říct, že tohle Francouzům závidím - jen si představte, že přiletíte přímým letem SmartWings z Prahy do Karibiku/Pacifiku/Indického oceánu, vystoupíte a všichni mluví česky s kreolským dialektem, nejoblíbenějším lokálním pokrmem je svíčková pečeně s mangovou omáčkou a knedlíkem, v každém obchodě je běžně k dostání Kofola a v bedně běží předpověď počasí s Taťánou Míkovou, která nám z Prahy říká, kolik se nad všemi těmi našimi zámořskými teritorii bude tvořit mračen. A co teprve ty názvy měst. Třeba hlavní město bych nazval Řeřichovice nebo Třtinová Lhota, aby si každý zahraniční návštěvník českého tropického ráje náležitě užil konfrontaci s naším krásným jazykem. Uznejte sami, žádné jiné místo v Karibiku písmenko Ř v názvu nemá. Jihočeský kraj by sem mohl v zimních měsících zadotovat pár charterů z Budějovic a Tomio by měl konečně kam přesouvat migranty. No není to nádhera? Takhle je naší jedinou kolonií Slovensko, kde sice kreolskou češtinou hovoří, ale to je asi tak vše.

Ano, trochu jsem se teď v tom letištním autobusu zasnil. Ale co, jsme občani EU a tudíž si i my můžeme užívat toho, co s námi teď Francouzi jistě nesmírně rádi sdílí.

Z Martinique na Barbados se přesouváme malým Jetstreamem 32, který nám tu, ve formě charteru, zprostředkovává dominikánská společnost Air Century. Kapacita našeho Jetstreamu je 19 cestujících. Je sice pravda, že mě výlety s manželovou Cessnou už docela zocelily, ale ještě stále nemám z podobných čmeláků nejlepší pocit. Pocit nejistoty je však tlumen únavou a přáním dostat se co nejdříve do sprchy a postele.

Pokud někdy poletíte Jetstreamem 32, doporučuji si s sebou přibalit špunty do uší. Karibský přelet trvá pouhých 45 minut. Vzhledem k tomu, že sedím na sedadle 1B, mám skvělý výhled směrem do kokpitu a může pilotům čumět pod ruce. Uličkou několikrát proběhne stevard (jeden ze tří pilotů, který zrovna neřídí) a každému z nás dá vodu, vychlazenou Pepsi, sáček chipsů a balení Oreo sušenek. Vše dovezeno z DomRep. Jelikož je posádka původem z Nicaragui, mají všichni tři 160cm s rukama nahoře. Není tedy divu, že se zvládnou pohybovat uličkou i v tak malém letadle. Na letišti BGI zapíchneme náš malinký vrtuláček hned vedle Brandsonovy A330-ky z Gatwicku.

Na pokoje jsem tentokrát čekali jen dvě hodiny, což je proti únorovému výkonu lehké zlepšení. Alespoň nám opět přihráli vouchery. Plán je utratit 50 USD za zítřejší snídani a beef burger před odletem. Teď už ale hurá do postele. Dobrou noc!

Dneska je jeden z těch dnů, kdy nemám až do večerní šichty chuť vůbec s nikým být a mluvit. Chci být jednoduše sám - říkejme tomu lehký social detox. Jenže vyhnout se zbytku posádky vyžaduje i v takhle velkém hotelu určitou dávku strategického myšlení a přípravy.
Snídaně začíná v šest a končí v 10:30. Jelikož chci před večerním odletem stávit pár hodin v posteli, musím začít den brzy. To nebude díky časovému posunu tak složité. Jenže jak jít na snídani a ujistit se, že nepotkám nikoho z firmy? Dobrá, na šestou ranní mi chybí disciplína. V osm začnou kolegové postupně scházet do restaurace. Těsně před desátou je už moc pozdě. Budu tedy muset snídani naplánovat na sedmou hodinu.

V sedm hodin si to napochoduji do restaurace. 'Stůl pro dva?', ptá se paní u vchodu. 'Ne, jen pro jednoho', odpovídám jako správný asociál. Paní mě odvede ke stolku (uvnitř, protože Němci budou chtít určitě všichni jíst na terase), kde je prostřeno pro dvě osoby. S úsměvem jí požádám, aby příbor pro druhého strávníka odklidila. Tím eliminuji šanci, že se mnou bude chtít někdo sedět. Na terase snídá náš first officer. Naštěstí jsem brýle nechal na pokoji, abych mohl v případě odhalení říct něco ve stylu. 'Ach, zapomněl jsem si brýle, takže jsem tě vůbec neviděl!'.

Plán vyšel a já se tak nemusel hned ráno s někým socializovat a vymlouvat se, proč nejdu se zbytkem posádky na katamarán. Nasoukal jsem do sebe anglickou snídani, tři kila slaniny, francouzský toast, asi ten nejlepší banana bread na světě a naprosto úžasný ovocný salát. 25 USD bych za to asi nedával, ale peníze na snídani šli z voucheru, který jsme dostali jako kompenzaci za včerejší újmu na zdraví.

Restauraci jsem opouštěl zrovna ve chvíli, kdy zbytek posádky čekal ve frontě na stůl. Na pokoji jsem se namazal tunou krému na opalování a rozhodl se vydat na pěší výpravu podél jižního pobřeží, které lemují krásné bílé pláže, např. Worthing Beach, Rockley Beach nebo Dover Beach.

Barbados je pěkný ostrov. Místní pláže jsou hotový karibský kýč. Jemný bílý písek, modrá voda a kokosové palmy. Jih ostrova je poměrně hustě zastavěn a osídlen. Sever je více rurální, chudší a také nebezpečnější. Celkově ale Barbados působí poměrně bezpečně (v karibském kontextu) a místní jsou velmi přívětivý a uvolnění. Je to do značné míry způsobeno i geografickou polohou ostrova, který leží na východním okraji Karibiku. Když Britové naváželi do regionu otroky z Afriky, sloužil Barbados jako 'překladiště'. Místní správci měli možnost otroky třídit, na Barbadosu si nechávali ty méně vzpurné a naopak příslušníky divočejších/válečných kmenů a etnik posílali dále na západ, například na ostrov Jamajka. Rozdíl mezi jamajským a místním temperamentem je tedy znatelný. Narozdíl od bouřlivých obyvatel Jamaiky jsou Barbadosané mnohem rezervovanější a pasivnější. Jsou také mnohem vstřícnější vůči bělochům.

Cesta do Německa se koná opět v noci a všechno jde jako po másle. Pouze kontrola na letišti byla zase poněkud více detailní a pár cestujících si stěžovalo, že se jim to vůbec nelíbilo a naše aerolinka je o místních poměrech měla lépe informovat.

To byl můj březen. Na duben mám naplánován čtyřiadvacetihodinový pobyt v New Yorku, kam se moc těším. Snad to vyjde, protože před tímto tripem mám ještě jeden den stand-by a já tak mohu skončit někde úplně jinde. Dále v mém rozpisu stojí dva evropské lety, jelikož si každých šest měsíců musím prodloužit licenci na Airbus A320 a A321. Vzhledem k tomu, že na tomto stroji létám pouze dvakrát třikrát za rok, budu si muset před cestou osvěžit řadu informací. Cestující mě budou mít možnost potkat na letech do Kosova a na Fuerteventuru; DUS-PRN-DUS, layover v Düsseldorfu (kde stejně bydlím), DUS-FUE-FRA. Na konci měsíce mám pětidenní pobyt v Santo Domingu v Dominikánské republice, kam bych moc rád vzal s sebou i svého manžela. Tak snad to klapne a trip mi nikdo nesebere. Mezi kondičními lety po Evropě a dominikánským dobrodružstvím mám týdenní dovolenou, kterou využiju k návštěvě Prahy, kam se z Austrálie vrací po roce můj bratr. Naši vyhráli genetickou loterii, takže i můj brácha je přihřátej a do Čech nám letí představit svého přítele, Harryho z Irska. Těším se na vás opět za měsíc!

[whiskey]

Budem sa opakovat, po doplneni fotkami je toto na knihu!

[pavelpmi]

Úplně souhlasím s whiskeym.

Tvoje reporty tu jsou pro mě jako zjevení.

Zitra budu mit snad víc času, promyslím trochu komplimenty a ještě se ozvu.

Zatím obrovské diky, naprostá paráda!!!!!!!

[Globik]

Taky se přidávám k whiskeymu. Parádní, čtivé a zábavné!

Měl bych jeden dotaz, když zmiňuješ strany letadla. Používají se někdy mezi posádkami termíny portside/starboardside? Nebo jen L/R? A znají všichni tyto termíny nebo už to upadlo v zapomnění?
Díky

[pavelpmi]

Výborně, s lehkostí napsané, zábavné, vtipné, kolikrát jsem při čtení vyprskl smíchy...
Na druhou stranu cenné přiblížení vaší práce a její organizace zevnitř, i toho, co vše (někdy až těžce uvěřitelného) je možné zažít s cestujícími (a sem tam i s kolegy).
Postřehy z krátkých pobytů v exotických destinacích a nakonec i něco osobního - za mě to má vše!

Vypadá to, že jsi talent na spoustu věcí. A rozhodně to vypadá, že s tebou musí být radost létat.

Mně se v JAR taky moc líbilo, co víc, byl jsem naprosto uchvácen a chtěl jsem se tam znovu vypravit; byl jsem před deseti lety, ale pak jsem měl za to, že se tam bezpečnostní situace výrazně zhoršila, aspoň doporučení Ministerstva zahraničních věcí České republiky turistům teda moc na klidu nepřidá.

A rozhodně mě zaujalo, že německý lékař, tedy lékař v Německu, jestli jsem to dobře pochopil, má tolik volného času, že v něm může létat dálkové lety jako stevard.

My se rozhodně těšíme zase za měsíc, ještě jednou mockrát díky!

[Sau]

Skvěle napsáno. Díky

Jenom, co seti nezdá na tomhle:

První servis vypadá asi takto;
'Co Vám mohu nabídnout za nápoj?'
'Kafe!'
'Kávu budeme podávat za deset minut. Mezitím Vám mohu nabídnout něco studeného.'
'Hm, co máte?'
'Vodu, pivo, tonic, víno, džus, colu, Fantu.'
'Jaký máte džus?'
'Rajče, pomeranč, jablko.'
'Nemáte mango?'
'Bohužel ne.'
'Škoda, u Emirates mangový džus nabízí.'
'My bohužel mangový džus nenabízíme.'
'Tak to si dám vodu.'
'Perlivou nebo neperlivou?'
'Neperlivou. A máte alespoň čaj?'

Až na ty Emirates, které si mohl odpustit, mi to přijde jako zcela normální průběh nabídky/objednávky pití. Já jako cestující netuším co vše máte či co z toho je zrovna teď k výběru, objednání.

[whiskey]

Vysvetlis cestakovi, ze teraz mas studene napoje, a teple budu o 10 minut. Po debate na temu mango dzus v Emirates si vypyta caj...

[tramin]

No, když jsem zjistil délku reportu, tak jsem nad čtením váhal. Ale po přečtení musím konstatovat, že bych dal i dvojnásobek. Kloubouk dolů a díky moc. A ty fotky by vážně nebyly na škodu...

[Sau]

Vysvetlis cestakovi, ze teraz mas studene napoje, a teple budu o 10 minut. Po debate na temu mango dzus v Emirates si vypyta caj...

Čaj může být i ledový

[neuromancer]

Já se přidávám k předřečníkům, je to skvělý čtení

[hafi]

Já bych měl dotaz na už několikátou narážku na cestování s nemocí, zvláště cestou domů. Naštěstí jsem tohle nikdy nemusel řešit, při poslední cestě mi kašlající cestující v řadě za mnou dost štval, ale přesto mám pro to celkem pochopení.
Z pohledu cestujícího je situace zhruba ve stavu dám si coldrex/imodium a nějak těch 10 hodin přežiju. Vs. propadne mi letenka, letecká společnost mě s jakoukoli refundací pošle na lampárnu, tj. si musím koupit jednosměrnou letenku, na víc jen pár dní předem, což bude drahé. Musím si zajistit (i to může být občas problém) a zaplatit ubytko v místě. Sehnat si tam doktora, aby byla šance aspoň část nákladů pak dostat z pojišťovny. Doma mi běží dovolená, protože mexický doktor mi nevystaví neschopenku, kterou můj zaměstnavatel přijme. Už jen to zařizování je násobně složitější než přežít tu cestu.
Dle mě pokud aerolinky se chtěj tomuto vyhnout, tak musí ten servis poskytovat ony...(vč. následného vyúčtování s pojišťovnou).

Jinak za reporty díky, super pohled z druhé strany.

[Globik]

Až na ty Emirates, které si mohl odpustit, mi to přijde jako zcela normální průběh nabídky/objednávky pití. Já jako cestující netuším co vše máte či co z toho je zrovna teď k výběru, objednání.

Přijde CC s bločkem a tužkou nebo přijede s vozíkem a jelikož jsem slušně vychovaný cesťák v dobytčáku, tak vím, co si dám/koupím, neboť co mají je napsané v letáku, umístěném v kapse opěradla.
A pamatuju na soudružku palubní průvodčí na letu LH z Tegelu do Frankfurtu, která když přišla s nápojovým servisem, velmi jednoduše a střelhbitě jsem si poručil červené víno, neperlivou vodu a černou kávu (německy se to vše vyslovuje rychleji než česky, že), mi dala jen jeden kelímek a na moji reklamaci mi odsekla, že musí za tu chvilku obsloužit celé letadlo, ale ty dva další kelímky tedy dodala.

[Globik]

Já bych měl dotaz na už několikátou narážku na cestování s nemocí, zvláště cestou domů. Naštěstí jsem tohle nikdy nemusel řešit, při poslední cestě mi kašlající cestující v řadě za mnou dost štval, ale přesto mám pro to celkem pochopení.
Z pohledu cestujícího je situace zhruba ve stavu dám si coldrex/imodium a nějak těch 10 hodin přežiju. Vs. propadne mi letenka, letecká společnost mě s jakoukoli refundací pošle na lampárnu, tj. si musím koupit jednosměrnou letenku, na víc jen pár dní předem, což bude drahé. Musím si zajistit (i to může být občas problém) a zaplatit ubytko v místě. Sehnat si tam doktora, aby byla šance aspoň část nákladů pak dostat z pojišťovny. Doma mi běží dovolená, protože mexický doktor mi nevystaví neschopenku, kterou můj zaměstnavatel přijme. Už jen to zařizování je násobně složitější než přežít tu cestu.
Dle mě pokud aerolinky se chtěj tomuto vyhnout, tak musí ten servis poskytovat ony...(vč. následného vyúčtování s pojišťovnou).

Jinak za reporty díky, super pohled z druhé strany.

Tady jde o dvě věci:
- Pokud jde o kapénkovou infekci, nahydratuju se (a najím a nacpu prášky) před letem a celý let mám na hubě kvalitní respirátor bez ventilku. Tím snížím šíření. Šlo to přežít během covidu, jde to i teď.
- Ano, propadne mi letenka a musím si na další dny vzít dovolenou. Ale nenakazím nějakou blbou nemocí tu krásnou slečnu, co sedí (tedy by seděla) náhodou vedle mě. Prostě svědomí vs.ušetření nákladů.

[hafi]

když to svědomí stojí pár tisíc Eur, snadno více než celá dovolená, a je zatím nejistota, co dostanu z pojišťovny a navíc je to pro nemocného výrazně náročnější řešení v situaci, kdy chce ležet a nehýbat se, tak je dle mě pochopitelné, že se na svědomí vykašle. A samozřejmě to není dobře, ale vidím problém spíše v politice leteckých společností, pojišťoven, atp.

[tramin]

No a jak to vyřešit, když si vedle mě sedla na NRT- FRA drobná Japonka, která celou cestu co 20 sekund potahovala nosem a to dost hlasitě. A oni jak známo ve společnosti nesmrkají, takže nabídka kapesníku nezabrala. A špunty jsem neměl...